KONTAKT ZDE

Video má svoje standardy i z hlediska rozlišení.
Tyto standardy se vyvíjejí od staré specifikace VGA standardu.
Základní VGA má parametry:
Počet barev: 16 nebo 256. V RGB režimu 256 144 barev.
Rozlišení: maximálně 720x480 pixelů
Obnovovací frekvence: maximálně 70 Hz (resp. fps).

Režim VGA se dále zlepšuje podle požadovaných "rozšířených" specifikací např. na:
WVGA, MCGA, SVGA, XGA, WXGA, WXGA++, SXGA, SXGA+, WSXGA+, UXGA, WUXGA, QXGA, WQXGA atd.
Existuje i pár "nižších" specifikací, které však dnes již nemají využití (jen stařičké mobilní telefony apod.).
Každá daná specifikace zlepšuje počet barev, rozlišení, frekvenci apod.
Např. WUXGA standard představuje FullHD+ rozlišení, tj. 1920x1200.

Stejně jako nastavujete rozlišení u PC monitorů, je rozlišení důležité i u videa - televize.
Toto rozlišení představuje daný počet pixelů (obrazových bodů) pro jeden každý snímek obrazu!
Např. analogová TV má v základu 640x480 (skutečná je vyšší (786x576), ale jedná se o data signálu). Celkový počet pixelů je tak 307.200.
Oproti tomu digitální TV s rozlišením 720x576 (stejné jako DVD) má již 414.720 pixelů.

Zdánlivě to není výrazný rozdíl, avšak z hlediska kvality obrazu je obrovský.
Je to jako "sítko" s menšími a menšími dírkami - kde účelem je "nevidět skrz".

Nejpoužívanější je HD, které s rozlišením 1280x720 má již 921.600 pixelů.
Nejkvalitnější je FullHD, které má s rozlišením 1920x1080 dokonce 2.073.600 pixelů!

Poměr rozlišení, ale zároveň i srovnání poměrů různých rozlišení můžete vidět na obrázku:


Přesto existují ještě vyšší rozlišení (např. UHD - UltraHD s rozlišením 7680x4320 - přes 33 miliónů pixelů).
Tato rozlišení se však uplatňují zatím pouze u monitorů - resp. práci na PC.
Ve filmovém průmyslu je toto rozlišení problematické zejména kvůli náročnosti na datový prostor.
Ten sám o sobě dostává zabrat již kvůli novým formám 3D zobrazení, které představuje zvýšený nárůst dat.
Nově se začíná objevovat podpora standardu 4K (8,3 mil. pixel), omylem označovaná jako UHD, ačkoliv se jedná jen o poloviční rozlišení.
Správné označení je QFHD (Quad FullHD). Označení UHD se však pro 4K rozlišení velmi rychle uchytilo, a pravděpodobně s ním zůstane spjato.

Na druhém obrázku můžete vidět rozdíl vyšších rozlišení vůči těm z předchozího.


Nahoru

---

SD vs. HD rozlišení

Jak jsme si vysvětlili, běžná televize umí zobrazovat pouze SD (Standard Definition - standardní rozlišení).
Zdrojový signál má rozlišení 786x576, reálný pro zobrazení je však kolem 640x480. Mluvíme tak o 300 až 400 tisících pixelů.
Novější standard - HD (High Definition - vysoké rozlišení) nabízí HD (1280x720 pixelů) či FullHD (1920x1080 pixelů).

Na starých CRT televizních obrazovkách rozdíl nepoznáte.
I když můžete převést signál, aby jej televize zobrazovala, stejně zobrazí pouze "své" rozlišení.
Pokud však disponujete velkou plochou obrazovkou, budete nesmírně překvapeni navýšenou kvalitou obrazu.
Divák zvyklý na sledování TV v klasickém rozlišení (SD) bývá obvykle spokojen s tím, co má, a nevidí důvod něco měnit.
Jeho první dojem po zhlédnutí HDTV či Blu-ray je ale zpravidla šokující. Dívá se na stejné pořady, ale najednou uvidí úplně jiný svět.
Vidí detaily, které dosud neviděl, a teprve tehdy si uvědomí, jak nedokonalý obraz až dosud sledoval.

V případě HDTV je nutné, mít nejen správnou televizi či monitor, ale i televizní vysílání či jiný zdroj obrazu v HD rozlišení.
HD signál je z hlediska pixelů značně náročný na datový tok.
Pro pozemní vysílání se tak používá kodek H.264 s dobrou kompresí. Lepší možnosti pak díky vyšší kompresi nabízí kodek H.265.
Používá se běžně také v kabelových či satelitních televizích signálech.
Z hlediska filmů jsou Blu-ray disky či jejich ripy v MKV výborným doplňkem.

V jednoduchém pixelovém zobrazení vidíme, jak se liší SD a HD rozlišení:


V reálném obrazu pak vidíme zobrazení detailu - oka.


Při rychlých scénách nehrozí žádné rozmazávání - obraz je stále ostrý.


HD signál je náročný na datový tok, a tím i na pracovní velikost (objem dat na HDD), nemluvě o časové náročnosti komprese.
Z výše uvedených srovnání je však zřejmé, že výsledek se rozhodně vyplatí.

Nahoru

---

Rozlišení 4K - UHD (nebo též QFHD)

Novým nástupcem FullHD kvality je video v rozlišení 4K, tj. tzv. 4 tisíce.
Bývá označováno jako UHD (Ultra HD). Správné označení je ale QFHD (Quad FullHD). UHD je ve skutečnosti až 8K.
Označení UHD se však pro 4K rozlišení velmi rychle uchytilo, a pravděpodobně s ním zůstane spjato.
Jedná se o podobný vývoj vylepšené zrnitosti obrazu jako u srovnání SD / HD, stejně jako vyšší ostrost při pohybech.
Skutečné rozlišení obrazu je totiž 3840x2160. Jedná se o přesný dvojnásobek FullHD rozlišení, tj. 4 celé FullHD obrazy!


Toto rozlišení představuje samozřejmě čtyřnásobnou datovou potřebu. Využívá se pouze Blu-ray a streamované video.
Jeho přehrávání je navíc velmi náročné na výkon (jeden snímek má 8,3 miliónů pixel).
Proto také v začátcích není mnoho filmů v tomto rozlišení, a převod na ně ve studiích teprve probíhá.
Do přímého natáčení filmů v tomto rozlišení se také studia příliš nehrnou, a vyčkávají na úroveň zájmu o tyto televizory.
Prakticky všechny televizory s touto podporou však disponují i výkonným obrazovým procesorem, který umožňuje kvalitu obrazu vylepšit.


Pokud si tak pustíte pouze např. FullHD či jiné nižší rozlišení, televizor na základě analýzy scény vylepší barvy, kontrast i textury.
U některých filmů jsou dokonce již vypracované převodní charakteristiky. Televizor se napojí na internetovou databázi, a výsledný převod je ještě kvalitnější.
Výsledek sice není kvalitní 4K rozlišení, je však výrazně kvalitnější než zdrojové FullHD.


I přes nedostatek filmů ve 4K rozlišení, a zatím nezájem studií v natáčení filmů v tomto datově náročném formátu, se podpora rozšiřuje.
Např. YouTube toto rozlišení již plně podporuje. Také výrobci kamer, fotoaparátů, mobilních telefonů aj. záznamových prostředků nezůstávají pozadu.
Podporu mají i např. paměťové karty pro tato zařízení, s velmi vysokou rychlostí zápisu (kolem 250MB/s), atd.

POZOR! Televizory 4K nutně nemusejí umět 4K video přehrát, pouze ho zobrazují!
Na skutečné přehrání 4K rozlišení si v mnoha případech musíte pořídit speciální 4K přehrávač!
Musíte si totiž uvědomit, že 4K rozlišení představuje 4 celé FullHD displeje, tj. 4násobek pixelů (8,3 miliónu).
To představuje obrovský nárůst požadovaného výkonu pro zpracování takového obrazu.
Integrace takto výkonných zařízení pro zpracování 4K rozlišení se ale bohužel neslučuje s touhou po co nejtenčí televizi.
V budoucnu bude tento nedostatek jistě brzy odstraněn, v současné době je to však velký problém.

Nahoru

---

Zobrazovací frekvence vs. počet snímků - fps

Zobrazovací (obnovovací) frekvence představuje údaj, kolikrát za sekundu obrazovka zobrazí obraz na zařízení.
Čím vyšší počet, tím lepší ergonomické parametry pro oko (méně blikání).
Např. klasická žárovka za sekundu 100x zhasne a zase se rozsvítí (frekvence proudu je 50 Hz střídavých).
Lidské oko však prakticky žádné blikání nevnímá díky žhavosti vlákna.

Standardní televize měly 50 Hz stejně jako elektrický proud - resp. se využívalo 25 půlsnímků.
S příchodem LCD panelů se uchytla zobrazovací frekvence 60 Hz - maximum vzhledem k nastavení tekutých krystalů.
Klasické televize ve snaze uchovat si zákazníky, zvýšily frekvenci na 100 Hz - tj. dvojnásobek.
Tento standard se uchytil jako ergonomický, a má jej již prakticky každá televize.
60 Hz zůstalo pouze u počítačových monitorů jelikož z hlediska LCD je tato hodnota naprosto dostačující.

S příchodem technologií 3D obrazu se frekvence monitorů zvýšila na 120 Hz (nVision - tj. 60 Hz pro každé oko).
U televizorů se pak standard stanovil na 200 Hz (tj. 100 Hz pro každé oko).
Stále zůstává daný standard, ale pro každé oko, tudíž dvojnásobná hodnota.
Vysvětlení je značně zjednodušeno, neboť se již jedná o fyziku (tekuté krystaly, LED diody apod.), ale i např. fyziologii lidského oka.
Lepší televizory mají zobrazovací frekvence vyšší, 400 Hz, 600 HZ, ale i např. 1.200 Hz.
Vzhledem ke zdroji signálu (video je standardně stále jen 25 snímků/sekundu) se však jedná jen o ergonomické parametry - opakování snímků.

Značným problémem vůči zobrazovací frekvenci se ukázal fakt mezinárodních standardů PAL a NTSC.
Tyto standardy definují tzv. fps - počet snímků za sekundu (frame per second) ve videu.
Toto je počet snímků, v němž se vysílá televizní signál.
PAL (Evropa) vysílá 25.
NTSC (USA, Asie a některé další země) vysílá 23,976, v jistých variantách ale i 29,970.
Navíc existuje i internetové vysílání s počtem 24.

Jak tedy zobrazit na televizoru za sekundu např. 400 snímků, když jich ve vysílacím signálu přichází pouze 25?
Televizory na toto mají dva různé způsoby, a obvykle nepoznáte jaký televizor má jaký způsob.
1) - snímek je zobrazen vícekrát za sebou tak, aby vyplnil časové mezery.

2) - procesor v televizoru vypočítává "přibližný" snímek mezi předchozím a následujícím - vytváří tak nové snímky.
Tato metoda je nová, a poněkud náročná. Má ji zatím je pár televizorů, a jejímu uchycení se příliš nedaří.


Nahoru

---

OŘEZÁVÁNÍ VIDEA

Ačkoliv by se mohlo zdát, že formát videa, např. širokoúhlý, je tak prostě daný, ne vždy je to pravda.
Najdou se i takoví distributoři (např. televizní stanice, ale často i DVD tvorba!), kteří formáty ničí způsobem, který je neopravitelný.

Např. televizní stanice při zakoupení práv na vysílání získají právo na video + zvuk.
Toto video však mohou obvykle vysílat dle svého (přidávají logo stanice apod.). Je to reklama, co naděláme.
Když do toho navíc začnou běhat reklamní pruhy na jiné seriály apod., začínáte skřípat zuby.
Často si stanice kvůli úsporám nechá udělat vlastní dabing (jiné hlasy, jiný překlad).
Diváci, zvyklí na oficiální (zažitou) verzi pak nechtějí verzi videa, která je předělávaná. Zde již dochází ke ztrátě "diváků".
Kvůli problémům s formáty 4:3 vs. 16:9 však některé stanice přistupují k drastickým prostředkům - ořezání.

Televizní stanice obvykle vysílají ze zdrojového videa, resp. pro nás bude jednodušší představovat si např. DVD.
Toto video je obvykle v kvalitním formátu 16:9.
Na staré televizi s formátem 4:3 má obraz nahoře a dole černé pruhy, a širokoúhlý obraz tak vytváří jakousi úzkou nudli uprostřed.
Některé stanice tak přikročí k tomu, že obraz prostě oříznou na formát 4:3 - uříznou kraje vpravo a vlevo.
Neznámo proč, ale obvykle velmi lehce oříznou i vrch a spodek. Výsledný formát je tak shodný s obrazem 4:3.
Na náhledu níže je tento typ výsledku označen červeně.
Tato ztracená data nijak neobnovíte, a tak je nahrávka DTV signálu s ořezem prostě zmetek.
Někdy nic lepšího není, avšak obvykle se na internetu dá najít původní plná verze, na niž stačí CZ dabing přečasovat.

"Nejkatastrofálnějším humusem" však je, když se TV stanice rozhodne tento film např. v repríze vysílat znovu, ale již ve formátu 16:9.
Inteligentního člověka napadne vysílat obraz ze zdroje, tentokráte beze změny ořezáním.
Nikoliv však televizní stanice - mnohokrát se stane, že místo toho vytvoří formát 16:9 z již ořezaného formátu 4:3!
Výsledkem je 2x oříznutý obraz. Na náhledu níže je tento výsledek označený zeleně.
Tento ořez však často můžete objevit i na discích DVD.
Dokonce se občas stává (zejména u starých filmů), že filmy jsou v TV vysílány např. ve formátu 4:3 (což představuje původní originální plný formát).
Avšak na DVD vyjdou ve formátu 16:9, ovšem s ořezaným vrškem a spodkem.
Výsledek se pak jeví dle náhledu níže opět podle zeleného označení.
Zde pak bohužel vítězí DVD z hlediska kvality - byť s ořezem. Pokud jste však daný film v televizi neviděli, obvykle to ani nepoznáte.

Vzhledem k faktu, že dnes jsou již standardní televizory 16:9, a staré rozlišení 4:3 již prakticky vymizelo, přestávají i stanice ořezávat rozlišení.
Aniž si to tak uvědomily, začaly vysílat kvalitnější obraz.

Úroveň ořezů vypadá v poměru k rozlišení takto:


Zelená situace naštěstí není moc častá (s výjimkou oněch starých filmů), avšak stává se.
Červená situace je však zatím bohužel velmi častá - postupně mizí s "modernizací" stanic, nicméně stále hojně existuje.

Existuje ale ještě jeden zvláštní způsob ořezů.
Jsou to tzv. plovoucí ořezy. Tyto jsou skutečnou raritou, která se již nedělá, a kdysi dříve je dělávaly je jen kvalitní studia.
Jednalo se o jakousi formu základního nenáročného remasteru na formát 16:9.
Jde tak vlastně o ořez nikoliv prostě nahoře a dole, ale o pohyblivou analýzu obrazu.
V reálu jde o to, že každá scéna má jiné ořezy (podle zeleného rámečku), ale podle požadavků scény.
Výsledkem tak je, že tento "zelený" rámeček - vyznačený modře - se pohybuje po obraze podle toho, kde je důležitá scéna.
Z obrazu tak neuteče nic, co je důležité (na obrázku všechny postavy bez ořezů), avšak nedůležité může být odstraněno.
Jako diváci to opět často nepoznáte, pokud neznáte originál, nebo nebudete porovnávat obrazy.
V současné době se buď provádí kompletní remasterig, vč. převodu rozlišení na HD, nebo se nechává neořezaný zdrojový obraz.

Nahoru

---

ZPŮSOBY ÚPRAV FORMÁTŮ

Pro vzájemnou kompatibilitu obrazu 16:9 a 4:3 vzniklo několik způsobů, jak obrazy převádět.
Formáty odlišené poměrem stran od standardů 16:9 (poměr 1,78:1) nebo 4:3 (poměr 1,33:1) se nazývají anamorfní.
Filmová studia však tyto anamorfní formáty vytvářejí stále častěji (žádný z jejich obhajovacích argumentů přitom nemá logiku).
Zde totiž studia, ale i vysílací televizní stanice dělají katastrofální chybu - předpokládají u všech diváků jedno konkrétní zařízení.

Žádný divák však nemá stejnou televizi. Může mít doma standardní poměr 16:9 nebo i starší 4:3.
Může to však být i monitor - 5:4, 16:10 apod. Nemluvě o studiových super širokoúhlých (panoramatických) formátech.
V každém případě se video s odlišným formátem bude zobrazovat špatně, a je nutné jej upravit - převést pro daný formát.
Způsob převodu se liší podle zdrojového a výsledného formátu, stejně jako metody, kterou chcete použít:

Letterbox - přidá černé pruhy nahoře a dole.
Týká se obrazů, které mají tzv. super širokoúhlý (oficiálně - panoramatický) obraz, nebo v případě televize s poměrem stran 4:3.
Skutečný zdrojový obraz sám o sobě je jen viditelná část.
Na širokoúhlé obrazovce jsou černé pruhy doplněny přehrávačem do "volného prostoru" pro správné rozlišení.
Na obrazovce 4:3 je situace stejná, avšak "čáry" jsou tlustší - pro zachování formátu.
Stručně řečeno - obraz má stále svůj formát a je celý bez jakéhokoliv ořezání, byť možná zmenšený.

Standardní obraz je 16:9, tj. poměr stran 1,78:1. Letterbox formát je ale např. 1,85, který se ještě stále nazývá širokoúhlý.
Oblíbené poměry stran jako 2,4 (poměr stran 24:10) nebo 2,35 (poměr stran 21:9) jsou již tzv. panoramatické.
Tyto a jiné formáty jsou v natáčecích studiích velmi oblíbené. Televizory pro tyto formáty téměř neexistují, ale to jim zřejmě nevadí.
Na obrázku porovnání letterboxu na 16:9 a 4:3 televizoru:


Pillarbox - přidává černé pruhy po stranách. Tento formát je velmi častý u širokoúhlých televizorů.
Tímto způsobem se totiž zobrazují starší pořady ve formátu 4:3 na širokoúhlých obrazovkách s poměrem stran 16:9.
Téměř běžná praxe u starších filmů a DVD disků. Stále velmi častá i u televizního vysílání.
U televizorů s formátem 4:3 je obraz správný, u 16:9 je nutné vyplnit mezery kvůli poměru stran.


Windowbox - tzv. okno je nejhorší existující formát, způsobovaný často arogancí televizních studií. Naštěstí již velmi vzácný.
V tomto formátu jsou černé kraje po všech stranách - obraz je tak "uprostřed".
Studio vytvořilo z videa 16:9 formát letterbox, tj. přidali černé kraje (nahoru a dolů).
Tím nechali širokoúhlé video bez ořezávání - uměle tak vytvořili obraz 4:3.
Když se tento obraz promítne na zařízení s poměrem stran 16:9, ukáží se kraje letterboxu nahoře a dole, ale rovněž zarovnávací kraje po stranách.
Širokoúhlé zařízení totiž detekuje signál 4:3, a automaticky tak vytváří Pillarbox - doplní kraje po stranách. Výsledkem je Okno.


I když byl zdroj původně širokoúhlý, nebylo dané zařízení schopné jej správně zobrazit, protože černé pruhy byly v obrazu pevně dané.
Z toho plyne i další velká nevýhoda - i černá potřebuje údaje - datový tok, což je velká ztráta na úkor skutečného obrazu.
Výjimečně některé televizní stanice tímto způsobem odvysílají nějaký pořad, ale obvykle si na toto již dávají pozor.

Pan-Scan - (Pan and Scan) způsob televizorů a přehrávačů, jak zobrazit formát odlišný od televizoru na celou obrazovku.
Pokud máte např. televizor 4:3, ale chcete si na něm pustit obraz 16:9 tak, aby byl přes celý obraz bez černých pruhů, Pan-Scan jej upraví.
Liší se dvěma způsoby: ořezáním (přijdete o část obrazu) nebo roztažením (obraz je deformovaný).
Existují i jisté kombinace (částečný ořez s částečným roztažením), nejsou však příliš časté.
Jak moc a co z obrazu zbude po ořezání, lze vidět v náhledu části Ořezávání videa.

Na obrázku ukázka převodu obrazu 16:9 na formát 4:3 pomocí ořezání nebo stažení.


Převod z formátu 4:3 na 16:9 lze ořezat a následně roztáhnout, nebo jen roztáhnout.


WideScreen - (široký obraz) představuje nejlepší a doporučenou verzi obrazu pro současnou zobrazovací techniku.
Jedná se o obraz s poměrem stran 16:9, tj. zobrazuje se na celou plochu širokoúhlé obrazovky.
Nedochází tak k žádným ořezům ani deformaci, nejsou zde žádné černé pruhy - obrazovka je plně využita a obraz je maximálně velký.
V případě převodu na formát 4:3 se pak používá buď oříznutí po stranách (doporučeno) nebo stažení pomoci Pan-Scanu.

V tomto formátu jsou již téměř všechny seriály, kde diváci vyžadují detaily - přehled v obraze.
Filmy, která studia vytvářejí jsou však stále více a více ořezávány na "úzkou panoramatickou nudli".


Nahoru